Přípravná expedice bronzových účastníků programu DofE

 Hned kousek za Louční jsme se ocitly zmatené uprostřed lesa a nemohly jsme se shodnout na směru. Nakonec jsme se trochu vrátily, zvolily jinou cestu a ukázalo se, že tentokrát tu správnou! Lesní cesta nás dovedla k rybníku, kde jsme si určily zastávku na oběd – to jsme měly zatím bez práce, neboť jsme si ho každá přinesla hotový už z domova. Nabraly jsme síly, pokochaly se přírodou a vydaly jsme se dál. Cestou nám rozhodně nechyběla dobrá nálada, zpívaly jsme, smály se… ale únavě jsme se nakonec nevyhnuly. Na jedné zastávce se dokonce několik z nás sesunulo na hromadu klád a vypadalo to, že už nikam nepůjdeme. Přesto jsme se statečně zvedly, nahodily těžké krosny a pokračovaly až do Tuchomi. Tam jsme se už tradičně chystaly přespat na zahradě chaty paní profesorky Martínkové. Stany jsme zvládly postavit za chvilku a po zaslouženém vydechnutí jsme vyštrachaly bomby a vařiče a pustily jsme se do přípravy těstovin se sýrovou omáčkou k večeři, což se nám až na jeden lehce připálený ešus povedlo skvěle. Zbytek večera vyplnilo hraní karet a povídání a nakonec jsme všechny vysíleně zapadly do spacáků. Ráno jsme si udělaly teplou ovesnou kaši, sbalily jsme všechno vybavení a vyrazily na posledních pět kilometrů do Rožďalovic, odkud jsme se pak vracely vlakem do Nymburka. Naše mapařky nás už zkušeně provedly městem a všechny jsme tak včas došly na nádraží. Expedice se vydařila úžasně, užily jsme si to a určitě to bylo přínosné pro zjištění, co potřebujeme doladit na tu ostrou, která nás čeká v červnu a na kterou se už teď moc těšíme!

Verča Pilařová KA

Den předem jsme se všichni sbalili, ráno nekřesťansky brzo vstali a vyjeli na naše první dobrodružství. Cesta do Kopidlna proběhla hladce. Lístky všem byly uznány, a tak jsme s dobrou náladou vyrazili vstříc nádherné krajině. Cestou jsme si postupně proškrtávali orientační body a vesele si pochodovali. Krosny sice byly těžké, ale to nás nezastavilo. Minuli jsme dva rybníky a dali si první přestávku. Posvačili jsme, popovídali si a šlo se dál. Při konverzaci bylo obrovsky přínosná absence telefonů. Díky tomu jsme se bavili jako velká parta. Postupně jsme se prodírali lesem až jsme dospěli k rozcestníku. Tam jsme všichni byli zmatení. Odbočili jsme totiž z původní trasy a o pár kilometrů jsme si cestu protáhli. Bez obalu řečeno, jsme se ztratili, a pak se zase našli. Poupravili jsme si trasu a o pár metrů dál si dali přestávku. Čekali jsme na kontrolu od profesorů. Nakonec jsme se navzájem našli a mapařky dostaly vysvětleno, kde se stala chyba, abychom se jí podruhé nedopustili. Znova jsme posvačili a šlo se dál. S velkou slávou jsme dospěli do Křešic, kde jsme spořádali oběd a následně přešli Hasinský potok. Na kraji lesa jsme si na doporučení profesorů (dostali jsme pokyn, že se máme loudat) znova dali pauzu. Zvedali jsme se se slovy, že dojdeme k rybníku, a tam si když tak znova sedneme. Udělali jsme pár kroků správným směrem a narazili na slibovaný rybník. Tam jsme se zastavili a jako skupina se pustili do diskutování následující trasy. Přišel návrh na zkratku, který byl zamítnut z důvodu neprostupnosti a přehnané bahnitosti cesty. Vrátili jsme s k původnímu plánu. Aspoň jsme si to mysleli. Cestou jsme u oplocenky našli žabičku. Jedna z členů výpravy se rozhodla malé hnědé stvoření zachránit a přenést ho do trávy. Záchranná mise byla úspěšná, a tak naše kroky směřovaly dál. Došli jsme k poněkud ostré zatáčce, která na naší trase neměla co dělat. Aneb ztratili jsme se podruhé. S pomocí mapy jsme dohledali, kde jsme a vymysleli záložní možnost. Pokračovali jsme dál a o pár kilometrů později se napojili na původní trasu. Vše dopadlo dobře. Cesta nám ubíhala pod nohama, až jsme dospěli ke správné zatáčce. Dali jsme se vlevo, a to byla zatím cesta s nejvíce výzvami. Do té doby jsme si to hezky ťapali po asfaltových či upravovaných lesních cestách. Teď se před námi vinula rozrytá cesta plná bahna. Nejsme žádné trasořitky, tak jsme šli dál. Nepříjemnost prostředí jsme překonali, a ještě se tomu zasmáli. Poslední pauzu jsme si, jako tu první, dali na pokácených kouscích dřeva. Dojídali jsme zbytky zásob na oběd a povídali si. Během pár chvil jsme slyšeli hlasy profesorského sboru. Když nás viděli, konstatovali, že jsme to ušli rychleji, než čekali. My jsme se tomu zasmáli a vysvětlili jim, že jsme si ještě jednou udělali zacházku, která ve skutečnosti ani nebyla o tolik delší oproti původní trase. Část našeho milého učitelského sboru nás navedla, kam máme jít dál a my se šli prodírat křovím. Drželi jsme se pokynu pořád rovně až jsme došli na louku. Tehdy jsme uviděli menší vísku. Vřele jsme se vydali k cíli naší výpravy. Všechny už nás bolely nohy. S velkou radostí jsme došli na chatu a tam se potkali s druhou výpravou. Pohodili jsme krosny a užívali si lehkost a vítězství. Pak se šly stavět stany, s trochu menším nadšením. Stany během pár chvil stály. Následovalo vaření našeho prvního společného jídla. Kuchařům se náhodou povedlo, pouze jsme narazili na zádrhel, že nám chybí poklička. Udělali jsme oči na vedoucí a dostali zapůjčenou poslední část vybavení k vaření. Uvařili jsme si těstoviny, osmahli párek a zeleninu, a nakonec to všechno sesypali. Všichni jsme měli hlad, a tak všechno jídlo bylo během chvíle pryč. K večeru se hrály hry, umývaly ešusy a úplně nakonec se vykonávala hygiena a spánek. Další ráno jsme se vzbudili a pustili se do balení. Dali jsme si snídani a po ní dobalili poslední nedostatky. S luxusním časem jsme dali sbohem části učitelskému sboru a vydali se vstříc další cestě. Nebojte, však jsme profesory ještě jednou potkali. Šli jsme po moc hezké cestě směrem na Rožďalovice. Bez přestávky jsme došli do města. Těšili jsme se, až dojdeme na nádraží a budeme si moct konečně odpočinout. Vytrvale jsme šli a šli, až jsme ke spokojenosti všech došli na slibované nádraží. Půlka skvadry se pustila do hledáni kasy, kde by si mohli zakoupit lístek až se nakonec od paní průvodčí dozvěděli, že kasa v Rožďalovicích není a že lísky si musíme zakoupit ve vlaku. S touto informací jsme se vydali zpátky ke zbytku našich dobrodruhů a vyvalili se na sluníčko či do stínu. Během pár chvil jsme se znova setkali s paními profesorkami a rozloučili se. Proběhla domluva, a to už nám přijel vlak. Nastoupili jsme a všichni se v pořádku dopravili do naší cílové destinace. Expedice nás velmi stmelila jako kolektiv. Myslím si, že bylo dobře, že jsme jeli ve všech deseti lidech. Spoustu jsme se toho stihli naučit a na ostrou expedici už snad budeme plně připraveni.

Linda Ertnerová 1.A