Výměnný pobyt Dijon - druhá část

Výměnný pobyt má za cíl podpořit rozšířenou výuku FRJ na nižším gymnáziu a uskutečnil se již podruhé. Je vždy určen pro studenty tercie a jeho cílem je poznávání historických a kulturních odlišností Dijonu a Nymburka a praktické využití jazykových znalostí pro studenty francouzské jazykové sekce na našem gymnázium.

Ke zdárnému průběhu výměny přispěl finančně Nadační fond Gymnázia Nymburk, za což mu děkujeme.

Francouzi, Francouzi, Francouzi,…to bylo to jediné, na co jsem myslela už dlouho před mnou netrpělivě očekávaným sedmým květnem. Ve Francii se nám všem strašně líbilo, navíc po Dijonu, který má spousty kulturních památek a tradic, pro Čecha není Česko tak zajímavé, a přestože jsme si s Btissam, mojí korespondentkou ve Francii výborně rozuměly, tak mě trošku přepadl strach: „Bude se jí tady u nás líbit? Vyjde nám hezké počasí? Dokážu se s ní domluvit? Nebude se nudit?“

Můžu říct jen jedno, moje obavy byly zbytečné a to ve všech ohledech. Již od soboty pražilo sluníčko, Btissam i ostatní korespondenti si Česko zamilovali. Ruce a nohy mi ještě slouží (vysvětlovat, co je vlastně to podivné něco na pizze, bylo trés amusant), a při programu, který jsme zčásti připravili my a zčásti náš pan profesor Kotyza, se rozhodně nikdo nenudil. 

Prvního a druhého dne jsme měli program, zcela dle naší libosti, a my jsme zvolili Botanicus v Ostré a Bobovou dráhu v Praze, a poté, protože moje korespondentka je dívka, nákupy.

Dále jsme byli předáni napospas programu našeho pana profesora.

Dosud jsem si myslela, že za jeden den je nemožné projít všechny pražské památky, ale v pondělí se to stalo skutečností. 

V úterý jsme poznali krásy našeho povětšinou rodného města Nymburka. Vodárenská věž, kostel svatého Jiljí, Radnice, Pivovar, hradby, opravdu jsem netušila, že v Nymburce vůbec existuje nějaká historická budova, jež stojí za zmínku.

Ve středu jsme se vydali do Jičína za Rumcajsem, Mankou a Cipískem. Ve zdejším bazénu jsme strávili hodinu a půl, a kdo chtěl, mohl jít i na rozhledničku.

Na čtvrtek jsme se stali horníky v Kutné hoře, a po společném programu jsme jeli do Bošína na „párty“, což bylo na jednu stranu veselé a zábavné, ale na druhou stranu velice smutné, protože ta párty měla přízvisko, které mnohým z nás nějak tak nechtělo překročit práh našich rtů - „rozlučková“. A to jsme si všichni uvědomili, že je vlastně ten předposlední den, a zítra se s nimi budeme loučit doopravdy a už je možná nikdy neuvidíme. A jak to tak většinou bývá, poslední den, je ten nejlepší.

V pátek jsme opět zavítali do Prahy, navštívili Židovské město, a zbytek dne proběhl ve znamení nakupování. Ale ještě předtím, se první část českých studentů musela již rozloučit. V té části jsem já naštěstí nebyla a mohla jsem si užívat posledních pár hodin s korespondenty. Všichni jsme se zašli podívat na hokej, (v pátek třináctého - prohráli jsme) a poté na společnou večeři. A pak už se ten čas jenom krátil a krátil a hodina jejich odjezdu se přiblížila natolik, že už to bylo samé objetí a některým i slzička ukápla. A pak už jsme komunikovali pouze přes sklo autobusu, a všechno se seběhlo tak rychle, že zkrátka odjeli a byli pryč. Cette  semaine s´est passée trés bien et j’aimerais aller à l’échange aussi l’anné prochaine.

Anežka Literová, 3TA